Muzikál, který v roce 1957 oslnil Broadway, vychází z klasického příběhu Romea a Julie, jenž ovšem Arthur Laurents pro soudobého diváka aktualizoval. Nesnášenlivost, která proti sobě žene dvě skupiny občanů, nachází v každé době svou novou podobu a na konci 50. let se jí ve Spojených státech zcela přirozeně stalo přistěhovalectví a sociální nesnášenlivost. Nešťastní milenci tedy pocházejí ze dvou znepřátelených pouličních gangů – Tryskáči sdružují bílé Američany židovského, italského a polského původu, Žraloci portorické přistěhovalce. Tragický příběh lásky a nesmyslného násilí provázely, resp. utvářely melodie Leonarda Bernsteina a Stephena Sondheima.

Enormní úspěch muzikálu přiměl v roce 1961 studio United Artists, aby vyrobilo jeho filmovou verzi a režii svěřilo Robertu Wiseovi a Jeromu Robbinsovi. Filmová podoba West Side Story si uchovává všechny hodnoty divadelní předlohy (zejména vynikající hudební čísla), přesto se ale jeho tvůrci nespokojili s pouhým přepisem. Cítili, že dosavadní praxe muzikálů, které se točily takřka výhradně v ateliérech, se syrovosti tématu vzpírá a vydali se tam, kam pouliční gangy patřily – tedy do ulic. Láska Marie (Natalie Woodová) a Tonyho (Richard Beymer) se proto odehrává na manhattanské Upper East Side. Spojení inovativního režijního přístupu, vynikající choreografie a podmanivých melodií se postaralo o to, že se West Side Story stalo s 10 Oscary* zdaleka nejúspěšnějším muzikálem všech dob.

* Jedenáctého, Zvláštního Oscara, získal Jerome Robbins za choreografii.

Ocenění, nominace

• Oscar (1962): nejlepší film, režie, kamera, herec a herečka ve vedlejší roli, kostýmy, střih, hudba, zvuk a výprava
• Zlatý Globus (1962): nejlepší film
• Grammy (1962): nejlepší soundtrack

Jeden z Kaurismäkiho tvůrčích vrcholů je natočen na motivy Murgerova románu Ze života pařížské bohémy (podle kterého vznikla i slavná Pucciniho opera Bohéma). Stejně jako v případě filmů Zločin a trest a Hamlet podniká však Kaurismäki přistupuje k dané předloze velmi volně, aktualizuje ji zasazením do současnosti a upravuje některé postavy a motivy v duchu své lakonické černohumorné poetiky.

Hlavními hrdiny jsou tři bohémové-outsiderové: spisovatel Marcel (André Wilms), malíř Rodolfo (Matti Pellönpää) a hudební skladatel Schaunard (Kari Väänänen), kteří čelí všeobecnému nepochopení a nedocenění své tvůrčí geniality. S tímto nepochopením souvisí tíživá životní situace a vpravdě bohémské přežívání na okraji společnosti. Důležitější než hmotné statky jsou však pro trojici našich hrdinů jejich vlastní umělecká hrdost a povznesenost nad starostmi netalentovaného okolí. Zatímco hrdé plahočení ústřední trojice hrdinů je prezentováno v silně (černo)humorném duchu, tragický prvek vnáší do filmu především Rodolfova milenka Mimi, jejíž neradostný osud relativizuje životní filozofii Marcela, Rodolfa i Schaunarda.

Bohémský život je (po snímku Leningradští kovbojové dobývají Ameriku) druhým Kaurismäkiho filmem natočeným mimo rodné Finsko. Snímek je postaven na výjimečně nasnímaných interiérech i exteriérech Paříže, kameraman Timo Salminen klade důraz na čistotu černobílého filmového obrazu a na kontrastní hru světel a stínů.

Mnozí kritici označují Bohémský život za nejsmutnější a zároveň nejvyspělejší a vizuálně nejdokonalejší film Akiho Kaurismäkiho.

„Boyle si vybírá hrdiny, kteří se obyčejně zobrazují realisticky a politicky korektně, ať už jsou to feťáci nebo sirotci ze slumů, a dokáže jejich příběhy vyprávět tak, že jsou realistické, ale přitom i neuvěřitelně povznášející a radostné.“ Slova producenta Andrewa Macdonalda přesně vystihují Boyleův přístup ke kultovnímu románu Irvina Welshe, který popisuje mikrosvět drogově závislých v Edinburghu na konci 80. let. Vzhledem k epizodičnosti a šíři Welshova vyprávění se Boyle se scenáristou Johnem Hodgem zaměřili nejen na zachování temně satirického ladění knihy, ale také na výběr epizod tak, aby vznikl koherentní a přehledný příběh. Soustředí se na skupinu (většinou na heroinu závislých) přátel: Renton (Ewan McGregor), Spud (Ewen Bremner), Sick Boy (Jonny Lee Miller), Tommy (Kevin McKidd) a Begbie (Robert Carlyle) se poflakují po Edinburghu, dusícím se v hospodářské krizi konce 80. let, bez naděje, perspektivy – ale nijak tragicky. Jejich hlavní starostní je sice sehnat další dávku a zbytek času jen tak zabít, ale jak říká v úvodu Renton, pro život na drogách se svobodně rozhodl, protože opačná varianta, totiž žít spořádaně, mít děti a budovat kariéru, ho spíš odpuzuje. Osou filmu jsou sice Rentonovy opakované pokusy skoncovat s drogou, Boyle ovšem stejně pozorně sleduje i zákruty osudů ostatních postav a jejich vzájemných vztahů, v nichž temnou tragiku věrně doprovází černý humor a satirický pohled na svět.

Trainspotting se spolu s Boyleovým debutem Mělký hrob (1994) stal zjevením chřadnoucí britské kinematografie poloviny 90. let a odstartoval režisérovu mezinárodní kariéru, která (zatím) kulminovala osmioscarovým Milionářem z chatrče (2008).

Ocenění, nominace

• Oscar (1997): nejlepší adaptovaný scénář (nominace)
• Ceny BAFTA: nejlepší adaptovaný scénář

První barevný snímek Věry Chytilové znamenal v roce 1966 další oslnivý úspěch Československé nové vlny a zároveň definoval možnosti domácího autorského filmového experimentu. Chytilová se po svých prvních filmech zřetelně ovlivněných stylem cinema-verité propracovala k míře abstrakce a nekonvenčnosti jakou československý celovečerní film dosud nepoznal a Sedmikráskami započala tvůrčí období ve znamení stylizovaných podobenství o tehdejším světě (např. Ovoce stromů rajských jíme či Hra o jablko).

Dvě hrdinky Marie a Marie se nám v úvodní scéně představují jako dvě loutky reagující na zkaženost světa manifestem vlastní zkaženosti. V anarchistickém a feministickém gestu se pak vydávají na apokalyptickou pouť po tehdejším světě, během níž si vyřizují účty s institucemi, autoritami a reprezentanty maskulinního sexismu a šovinismu.

Snímek je postaven na vrcholně stylizované barevné kameře Jaroslava Kučery a jeho dialogy jsou zřetelně ovlivněny tradicí absurdního divadla (Beckett, Ionesco, Havel), přičemž jejich zdánlivá nelogičnost a vyprázdněnost pouze maskují naléhavost sdělení a hloubku na první pohled povrchního anarchistického gesta. Sama autorka ostatně Sedmikrásky charakterizovala jako „bizarní komedii s odstíny satiry a sarkasmu“.

Z dobových ohlasů je nutno zmínit legendární vystoupení tehdejšího poslance Národního shromáždění Pružince, který film odsoudil především pro nesmyslné plýtvání potravinami v závěrečné scéně, ke kterému dochází „v době, kdy českoslovenští zemědělci s velkými potížemi překonávají nedostatky naší zemědělské výroby“. Pružincův projev (který koloval po pražských kabaretech) uvedení filmu sice pozastavil, za pár týdnů se ovšem Sedmikrásky s úspěchem objevily v československých kinech.