Úvodem

Projekt 100 po letech změnil formát a vrátil se ke kolekci filmů, tentokrát definovaných vybraným žánrem. Pro první ročník takto koncipované kolekce bylo hned z několika důvodů vybráno sci-fi:
– jedná se o tradiční žánr proplétající se celou historií kinematografie,
– v rámci žánru se dají vybrat filmy pro různé věkové skupiny diváků,
– v rámci žánru se dají do kin uvést snímky s vysokým diváckým potenciálem,
– jedná se o žánr s velkou a kompaktní skupinou fanoušků.

Následující text je základním exkurzem do historie filmové science fiction, který má sloužit k prvotní orientaci a vytvoření elementárního kontextu daného žánru. Přejeme vám poklidnou cestu na hranici sluneční soustavy a možná ještě dál…

Science
fiction

Jak již název žánru napovídá, stěžejní je pro sci-fi jeho vědecký rozměr. To však neznamená, že by se science fiction omezovala pouze na smělé technologické vynálezy a objevy. Spisovatel H. G. Wells tento žánr prozíravě popsal jako „fantazii možného“. Vědecký základ science fiction tkví především v tom, že se nás tento žánr snaží přesvědčovat rozumovým zdůvodněním neuvěřitelných jevů, které se pak divákovi jeví jako pravděpodobné. Vynálezy a objevy by měly navazovat na současný stupeň poznání a nevymykat se známým přírodním jevům, budoucí světy by měly být předpovědí důsledků či alegorickým odrazem soudobého světa. Jsou-li tyto vazby narušeny, vstupujeme již do hájemství fantasy a často dochází ke křížení žánrů.

Vezmeme si za příklad snímky, v nichž průzkumné výpravy objevují neznámé planety s neuvěřitelnými scenériemi – pokud jsou potlačeny vědecké prostředky poznávání neznámého prostředí a divák má jen žasnout nad novým světem vymykajícím se lidskému chápání a veškeré zkušenosti s naším světem, ocitáme se už v doméně žánru fantasy (např. film Avatar). Stejně tak do fantasy žánru spadají snímky, které posuny mezi časoprostory a paralelními světy racionálně nevysvětlují a nechají je spíše působit jako projev magie či nevysvětlitelné náhody (Zloději času, Na hromnice o den více). Naopak, zjeví-li se na Zemi zcela náhodně nebezpečné monstrum z jiných dimenzí či zmutovaný tvor, do popředí se často dostává žánr hororu.

I když tradiční filmová podoba žánru byla určena až v 50. letech v hollywoodských studiích, která využila dobového zájmu o fenomén UFO i počátků amerického vesmírného programu, USA nebyly vždy v čele vývoje science fiction. První motivy (především blázniví vědci a jejich experimenty) se objevily ve francouzském filmu díky průkopníkovi fantastických světů a filmového triku Georgesovi Mélièsovi, první velkolepé vize budoucnosti vznikaly v Německu (Metropolis, 1927) a ve Velké Británii (Svět za sto let, 1936). Hollywood 50. let vymezil čistý žánr science fiction sérií vědecky podložených filmových ztvárnění vesmírných cest, jejichž věrohodnost zvyšovaly náročné triky. Ustavujícím motivem žánru byly rovněž mimozemské invaze alegoricky odkazující k hrozbám studené války i kulturní zranitelnosti Ameriky, jíž znázorňovaly typické předměstské rodiny – snadné oběti manipulace. V polovině dekády však studia o nákladný žánr ztratila zájem, a ten se stal instantní zábavou pro mládež v rukou malých výroben nekonečně variujících podoby útočících krvelačných monster. Hlavní rozvoj žánru se přesunul do sféry Sovětského svazu, především z potřeby propagace úspěchů započatého vesmírného programu. Vzhledem k tamějšímu podřízení kinematografie aktuálním společenským potřebám byl téměř vyloučen prostor pro fantazii – z toho se odvíjí posedlost technologickou věrohodností a omezování zápletek na alegorický střet dvou světových řádů, skrytý pod zástěrkou mírové spolupráce mezinárodních týmů.

Nadšení však i zde brzy upadlo a v 60. letech se zdál být žánr vyčerpán. Jeho skutečnou obrodu však přinesla Velká Británie, která dostála své pověsti kolébky vědecké fantastiky na poli literatury. Právě zde vznikl snímek Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea (1968), který přesvědčil o dosud nevyužitém vizuálním i myšlenkovém potenciálu umělecky uchopeného žánru.

Americká studia vzápětí projevila zájem o návrat k seriózní science fiction. Planeta opic z roku 1969 se stala prototypem „dospělé“ science fiction s akční zápletkou, jež však v druhém plánu umožňovala alegorické a politicky podvratné čtení. V 70. letech studia vytvářela v obdobném duchu desítky realisticky pojatých filmů s provokativními zápletkami o budoucích společenských hrozbách (přelidnění, návrat diktatur, problémy přetechnizované civilizace). Skutečné milníky žánru jako Mechanický pomeranč (1972), který překonal všechny americké dystopie šokující vizí Evropy podléhající bezdůvodné brutalitě, vesmírná variace gotických hororů Vetřelec (1979) a později i jedna z nejosobitějších a nejbizarnějších vizí orwellovsky temné budoucnosti Brazil (1985) však nadále byly britského původu. Filmy Solaris (1972) a Stalker (1977) sovětského režiséra A. Tarkovského naopak působily jedinečně tím, že zkoumaly jiné roviny žánru v důrazu na jeho psychologickou, filozofickou i poetickou hloubku.

Teprve příchod fenoménu Hvězdných válek (1977) znamenal definitivní spojení science fiction s nastupujícím žánrem blockbusterů – zápletky se staly přímočařejší a podřízené vizuálním atrakcím, byl narušen realistický rámec a sci-fi se opět více otevřelo fantastickým prvkům. Hollywood se definitivně ocitnul v čele žánru a nejčastěji se pohyboval mezi pólem vesmírné opery, romantizující mezihvězdné cestování bez věrnosti vědeckým poznatkům i s prvky mystiky (Hvězdné války, Star Trek), a pólem akčních sci-fi oživujících témata robotů (kyborgů) a invazí (Terminátor, Predátor). Na přelomu tisíciletí, především díky úspěchu filmu Matrix, jenž mnohé inspiroval fenoménem umělé reality, Hollywood začíná především v tomto žánru aktivně hledat prostor pro intelektuální zábavu. Zápletky se tak v posledních letech stávají čím dál více rafinovanými a otevřenými různým výkladům (Počátek) a nepostrádají psychologické (Příchozí), filosofické (Fontána) ani společenské přesahy (District 9).